Po polibku svém uprchla mi v studu,
než moh jsem skočit, vrhnouti se za ní –
nu, však se vrátíš, vid', má plachá lani,
a pak tě nepustím již – držet budu.
Jsem milován, jsem bohat, konec trudu!
Nechť jíní se již leskne na mé skráni,
div, štěstí celé k čelu se mi sklání,
Ó, v jakém pochyb vrávoral jsem bludu!
Již nebudu skráň chýlit v chvíli dumné
a sudbě klnout v zamyšlení tom,
ty, krása, láska, stále budeš u mne.
A usmívat se budeš ve svém štěstí,
a já – já starý rozdrásaný strom,
já teprv nyní v pravdě počnu kvésti!