XVI.

Proč jsem tu, nevím. Ano, kdysi, kdysi byl bych se zpíjel, oči kolem toče, vší krásou tou; jat v Danta hleděl rysy, v sny kolébal se přítmím v Santa Croce.

Dnes mdlý a chor – mně oči tolik slábnou přes starý most se volně šinu k Pitti, života, ruchu, lidí, všeho sytý, jdu lhostejně i vší tou krásou vábnou.

Do Cascin jezdím – někdy o holi se dovleku v giardino Boboli, kde Goethe snil a tvořil svého Tassa; než ač tu všecko v plném slunci jásá,

mně zdá se, že bych cypřiší řad tmavý, fontány, sochy, skvělý čár ten ves dal za mžik v parku milé u Sázavy, kde v létě růže, z jara voní bez...

Nač týdny bloudím po tvém břehu, Arno? Proč v galerie chodím? Není tu tvář, kterou hledám v touhy zásvitu! – – A všecko marno – marno!

Dnes zdálo se mi, že jsem zahléd v davu postavu její, krásnou její hlavu se mihnout. Ztuh jsem. Vznáší se a letí... A pojednou se vzpamatovav, za ní

se pouštím, stíhám kroky její laní ze třídy k třídě, úzkých ulic spletí; jsem zase silen, já, jenž nikam dolézt již nemohu... mne nese touha má...

teď dostih jsem jí... ó, ta krutá bolest! V tvář pohlédla mi žena neznámá! A nyní ležím – – – – – – – – – – – – – To smutné, tiché město nejvíc vhod

a po chuti mi. Jako v pohádce se domy sešlé, staré paláce shlížejí v temnu nepohnutých vod. A vše jak mrtvo, všecko, jako ve mně,

jak pohřbeno – jen Stín, jen Minulost jak když tu vzdychá nad lagunou jemně a přízrak bloudí, zpustlých síní host. Gondoly černé jako rakve plavou

po tmavých vodách, a mně prolétá jak ironie krutý výsměch hlavou ten rozmarný verš hravý z Musseta o Venezii, z „mudrců i snílků

kde zabláznil si každý aspoň chvilku“; kde bláznil on, já, jenž se tolik hodím k těm puklým věžím, mrtvým palácům, zarostlým dvorům, tichým černým lodím,

se vzdávám truchlým, chmurným smrti snům. Jak bych tu chodil po hřbitově tichém neb na vodách plul tmavých podsvětních – a hlasné slovo zdá se mi už hříchem

a rouháním jen hudby zvuk a smích – – Dnes dodali mi večer lístek malý, jenž po celé mne hledal Italii. Ó, kdo si ještě na mne vzpomněl v dáli,

jenž v úkrytu již měsíce tu žiji? Pár slov jen na něm: „Vřelé pozdravy!“ a „Adrienna trochu churaví“ – leč v jakou propast bolesti a touhy

a beznaděje zas mě vrhají! Jen ještě jednou, aspoň na mžik pouhý, ji moci vidět! Někde potají zřít její líce, jejím dechem navřít,

ten úsměv stihnout, slyšet hlasu spád a potom jenom oči rychle zavřít a s vidinou tou v oku spát a spát!