Můj starý lékař vážně hlavu kloní:
„Jen klid, jen klid!“ A sestra přijela,
u lože se mi v slzách svíjela,
když přečtla list, jenž přichystán byl pro ni.
„Co učinit mi chtěl’s to, milý hochu?
Což nemáš ke mně lásky již ni trochu?
Buď kliden nyní. Bude zase líp –
pracoval’s mnoho.“ (Usmívám se kradí.)
„Na cesty musíš, lékař sám tak radí.
Že nesáhneš však na zbraň, jen mi slib!“
Slibuji všecko, ale vyhýbavě
a s reservací v mysli; sláb jsem dosud,
a bolest ještě neustala v hlavě – – – –
Ó, matko, tvůj mne nesmí stihnout osud –