Teď vím již, lásky že to nebyl žár,
že vděčnost to jen, ješitnost jen byla,
snad dětská radost z krásy mého díla,
vždyť k lásce jsem jí vážný byl a stár.
A za zlato já měl, co byl jen škvár,
ji lákala jen odvaha a síla,
a té jsem neměl... obdiv můj jen pila
a hodila pak penízků mi pár.
Zde, žebráku, máš, víc v mé není moci!
Já zprv ji hledal, hledal den co den
a volal v každé probděné své noci.
Teď pochopiv a cítě smutek stáří,
buď tvořím horečně neb zasmušen
jen v prázdno zřím. Bol zkameněl v mé tváři.