Samovraždy duchu, blíž, jen blíž!
Čekám tě a volám tě tak dlouho.
Nenech pít mě dál tu hořkou číš,
sem, jen ke mně, poslední má touho!
Zemdlen jsem tou poutí zdlouhavou,
věčný vír nechť za klid věčný směním,
černým křídlem šum mi nad hlavou,
jediným svým spas mě políbením.
Svět nechť celý tebe proklíná,
já tě vítám, neb já kráčel hložím,
klesnu k tobě, skráň ti do klína
jako ženě milované složím.
Je to hřích, když Osud střelí ti
v smíchu srdce, jež ti tlouklo prudce,
raněné to ptáče dobíti,
jež se škube v bolesti a muce?
Je to slabost, do neznámých cest
ještě s lidskou hodností se bráti,
než tě stihne věčné kletby trest,
i tvůj rozum nežli Osud zchvátí?
A já trpěl, plakal, nehtů svých
zarýval jsem ostří do svých skrání,
v hlavě žár a na rtech trpký smích,
čekal dlouho, duchu slitování!
Dosti již, teď spát chci, necítit
nebo vznést se odtud do daleka;
ve výších, kde hvězdný hoří svit,
snad mě jedna světlá duše čeká.
Ta, k níž ruce nadarmo jsem pial,
jediná, jež lásky hodna ceny –
bolestí smyv s duše prach a kal,
k ní bych vznésti chtěl se očištěný.
Stojíš, na mne upíráš svůj hled.
Myslíš, že mě zleká zrak tvůj siný?
Pustý svět mi. Ztiš mé muky hnět!
Přej mi klid neb odlet ve svět jiný!
Kyneš mi a ruku ledovou,
požehnaný! kol mých kladeš ramen...
Snímáš tíži, chladíš ránu mou...
Cítím mráz... Už tmí se – amen – amen.