Neklňte těm, kdož se ještě smějí
v naší bídě, jež nás k zemi tlačí,
jejich smích zní ve sluch bolestněji,
než když ret lká, oko tone v pláči.
Jejich smích je neúprosným bičem,
jenž je samy a nás všecky šlehá,
pláč to duší nezkojených v ničem,
kterých klidu nedotkla se něha.
Smějí se jen proto, že se bojí,
zříce lid svůj v širé poušti shluklý,
aby nad ním a nad bídou svojí
v strašlivý pláč slabě nepropukli.
Vzdech, jenž z prsou na rty v hoři skočí,
nejbližší již vlna větru splákne,
slzu, která v bolu kane s očí,
horký písek žíznivě tak vsákne.
Ale smích ten kruté beznaděje,
ranivý tak, nevázaný, divý,
tomu, kdo jím jedenkrát se směje,
na vždycky už rety bolně zkřiví.