XIV.

Proklínám ráj i peklo, zem i nebe, proklínám Boha, svět i člověka, přírodu, msta v níž čeká odvěká, svůj celý rod a z všeho nejvíc sebe!

Jak zlatý motýl květu do kalichu usedlo štěstí ke mně znenadání, já blažen moh se dívat na ně v tichu, je chyt jsem však a rozmáčk v drsné dlani.

Do čisté číše naplval jsem hrubě, květ bělostný jsem jako Samum sžeh, anděla, jenž měl hvězdy na ovrubě, chtěl strhnout v propast, vášně na pelech!

Jedinou krásu svého života, k níž zalétat jsem v čistém mohl snění, jež mohla zas tam, kde se mihotá zář hvězd, mě zdvihnout nad rmut světa denní,

jsem pošpinil si! Stříkl jako zmije jed na dítě, jež v lilijích se modlí! Ó, hnus, ó, hnus! Má ruka v hlavu bije, a ret můj sám mě soudí: Podlý, podlý!

A tak tu sedím ve svém bytě zas; vztek se zoufalstvím v srdci se mi sváří. Má lampa piští. Na mém kalamáři se tence směje kovový ten ďas.

Jen směj se, směj! Jsi vítěz, lstivý soku! Ty’s věděl vše již, hned jak zápas počal. „Cha, cha, cha! Lítat chtěl bys, hnusný mloku, étherem čistým? Honem zpátky v močál!“

A měl jsi pravdu – – – – – – – – – – – – – Horký den byl, žhavý, vše po chladu jen volalo a stíně. Já s Adriennou seděl v rozsedlině skal, u řeky, na trsech žluté trávy.

A mlčeli jsme. Pohozená kniha ležela v trávě. Jak když krutý žár ni myslit nedá. V krvi žeh a var a v parách smysly. Mezi náma tíha

nehnutých mraků, než s nich sjede blesk. Škubala z trávy chudé polní květy. Já hltal ji. Jak hoří její rety, jak těla svítí perleťový lesk

jí bluzou, dme se jejich ňader ovál! „Ó blázne, váhej, a ten mžik je pryč!“ hlas křičel ve mně. Jak by žhavý míč se přes chvíli mi v hrdle převaloval;

jak bych se chvěl... „Jen hleďte, brouček malý, jak na stéblo se pachtí!“ tiše řekla. V tom bleskem s mraku sjela bouře vzteklá. Jí chyt jsem ruku, rty mé na ní pálí,

k ní vrhl jsem se, v náruč strh ji na zem, tvář, ústa, čelo zulíbal jsem rázem. Vykřikla, v oku děs a bolest v hlase, mým rtům i rukám divě bránila se,

tím výš však šlehly vášně plameny. V tom kroky blíž. Ji pouštím zděšený, při smyslech zase. Co jsem učinil! Dech supá, hled se chmurně v půdu vryl,

ji přepad jsem, jak tulák opilý když poběhlici sevře v obilí – já prokletý!... Můj všechen čistý zápal, můj k hvězdným výším chvátající vzlet,

hnus před propastí, kde jsem ve tmách tápal, sny dětství, hrůza z budoucích mých let, mé modlitby, má touha po očistě, můj výkřik z bahna: Ke mně, spáso, spěš!

květ písní s rosou na každém svém listě, vše bylo tedy jenom lež a lež! Ó, bídný, bídný! Kéž jsem zhynul radš hned v oné chvíli. Na svých tvářích ruce,

seděla ona; divý, bolný pláč lomcoval celým tělem jejím prudce. Chtěl prosit jsem jí. Mávla jenom dlaní, bych, probůh, mlčel... A když po vteřině

se objevila žena na pěšině, v ráz povstala a odcházela za ní – – – A tak jsem doma. Píšu namahavě ty řádky zde, neb kalí se mi zor,

co Poeův havran kráče v mojí hlavě své příšerné a strašné: Nevermore! Dohráno, herče; čas je zmizeti. Pijáku, kliď se; všecko vyprázdněno.

Od jiných světů snad že svane ti můj pozdrav někdy vítr, Adrienno! V tvých zpomínkách pak zase budu čist, a zase ve snách sedat budem spolu – –

Své sestře napsal poslední jsem list. A zítra tedy! Bude konec bolů a konec trýzně! – – Adrienno, spíš? – – Jen třesk a – ticho! Havran rázem spadne,

přestane krákat svoje: „Nikdy již!“ mi navždycky už v hlavě, zvíře zrádné. Do mého mozku zlostně klove nyní – – – – Ta bolest strašná! – – Dovleku se v lože? – –

Vše jak když mizí, ztrácí se mi v síni – – – – – Co je to se mnou? – – Je to smrt? Ó, Bože! – A sama jde? – – – – – – – – – – – – – – – –