XIII.

Na skřipec starou Naňu napínám. Vyzvídám, zda co schází mladé paní. „Nic!“ máchla ve vzduch rukou, „škoda ptaní, to nemoc jenom moderních je dam.

Prý matka její umřela tak záhy – jak vzpomene, má v očích plno vláhy – a tak si v hlavu nasadila červy, že neduh zdědila. A nyní časem

jen nemocná je z toho. – Tyhle nervy! Co je to, celý život neznala jsem!“ dodává Naňa. – Bláhové mé dítě! To tedy je, co mučí ji tak skrytě.

Ó, kdyby znala, jaká bázeň chvátí mou duši, když mi bolest v spáncích klepá! Tak krásná a pak duchem chorá, slepá! Ó, nešťastná, ó, ubohá má máti!

Klid chvilku není. Společnost tu z města. Vykládá berní, kolik nyní ze sta se platí kde. Choť jeho nehovoří leč o služkách jen. Poštmistrovic slečny

k pianu sedly, Donau-Walzer melou. Poštmistr vtipů roztřás pršku celou, a advokát se Adrienně dvoří. Protivní, strašní lidé! – – – – – – Bože věčný,

co bude dále jen? Dnes na výletě na starém hradě, kam vždy jednou v létě si vyjíždějí, přes zeď na rozpuku jak Adrienně výš jsem pomáhal,

vír závratný mi zase smysly jal, a horoucně jsem zulíbal jí ruku... Jak rozvahu, jak pevnou zem když ztrácím – Je parno, dusno. Konec mým je pracím.

Den každý jako olověný, žhavý, a chodíme se koupat do Sázavy. Zřím Adrienny bílá ramena na vodě svítit, ňadra tuším plná.

Žár ve vzduchu. Krev buší plamenná. A zdá se mi, že nechladí ni vlna – – List přišel mi. Já písma nepoznal, obálku roztrh: „Miláčku můj drahý,

ó, v jakou jsi to uletěl mi dál! Já hledala tě ve všech koncích Prahy, a teprv dnes jsem náhodou se zcela o tajném úkrytu tvém dověděla.

Že muž mi umřel, čet jsi asi z novin, a sluší prý mi černý šlář ten vdovin docela dobře. Až co řekneš ty! Po polibcích tvých prahnou již mé rty,

a ty? Kde meškáš? Co máš na venku? Či novou jsi tam našel milenku? Ty, ty, ty! Zlý! Ne, nevěřím; jak moh by našich nocí zapomnít můj hoch,

těch divokých a sladkých – lásky žhavé! Muž zanechal mi všecko – duše zlatá! A tak jsem volná!! Přijeď, Ladislave...“ Já list ten zmáčk a roztrh: „Nestydatá!“

Jak na posměch však zrovna, od té chvíle, čím od sebe je zapuzuji víc, před oči staví hrdlo se mi bílé, šíj nahá, líbat žhavě svádějíc,

prs plný, kouzlo silných, oblých ramen – Sám po kraji se toulám jako zmámen.