Ach, profesore, že Vás nemám zříti
už na Visu, kdy slunce pln a vůně,
víc nikdy s Vámi neplout mořem v čluně
a nehroužit se v mořské vlnobití?
Vás nezřít usmívat se, jak jsme syti
a spokojeni – co jste měl s tím práce! –
jak v moře skáče vaše milé stádce,
jak mládež tančí, v sklenkách víno svítí?
Je na Visu již jaro v této době,
a u nás ještě zimní chlad a van,
a Vás tu, běda, ukládáme v hrobě.
Ret šeptá: sbohem! smutek sklání čelo.
Vám z palem Visu měl být věnec stkán,
a reguiem Vám moře pět by mělo.