A náhle přijdeš – s milými tak slovy.
A já již v ústret ke dveřím ti letím,
vše zapomínám v ráz, co bylo před tím,
a zrak můj lačně zas tvůj půvab loví.
Ač stokrát zřen, teď zdá se mi zas nový,
jsem úsměvem jat rtů tvých nad okvětím,
a nové plátno ihned tobě světím
a hroužím se v tvé líce. Co mi poví?
Je krásnější než dřív – jsi, dítě, šťastné?
Tak zdokonalit láska můž' jen z nitra –
oh, jak má síla poznáním tím hasne.
Leč umělec se vzepře ve mně chvatně,
a jak bych měl tě ztratiti už zítra,
tvůj obraz nový na svém chytám plátně.