XII.

Dík nebesům, den slunečný a smavý konečně jednou! Vstávám vesele. Park září. Voní růže zardělé, vše osvěženo, plno tuch a slávy.

Ven spěchám tedy jako nedočkavě a netuším, že tak mne potrestá to jitro časné: Adrienna právě odjela s Jennou k známým do města.

Snídaje sedím se starou jen chůvou a omrzelý stálou její mluvou o starých časech, kdy byl přítel malý, o letech, kdy jsme spolu studovali,

odcházím v sad. Již nezáří však v kráse. Jak by byl pohas všechen lesk a třpyt, jak slunce jas když v oblak schovává se, a v ptačí písni stesk jen slyším znít.

Jak by tu všemu scházela teď duše, jež krásu krásou, jasem činí jas. Chci číst, leč mysl za kočárem kluše, a zdá se mi, že je mi dlouhý čas.

Po stezkách bloudím, alejí jdu dlouhou – dukátů plno rozsypáno tam – a přiznati se bojím sobě sám, že po postavě štíhlé zmírám touhou,

že čekám, někde mezi keřů listy, jež slunná záře mění v zlatou bronz, že zjeví se mi náhle profil čistý, jak ve svých snách je vídal Burn-Jones...

Kol hrčení – ó, rajská hudba pro mě! Již vítám se s ní. Veselá je dnes, živější, myslím. „Nového nic v domě? Pan farář též se kousek s námi svez

a pozdravuje. Byl dnes rozmilý.“ A nadšeně hned: „To je krásný den! A my vám prchly. Přiznejte se jen, měl rád jste pokoj od nás na chvíli.

Beztoho muž můj říká častokrát, že rušíme vás příliš, ani psát že nemůžete u nás. Psal jste zrána? Ne? Škoda! Dnes jen z příze zlatisté

by byla jistě každá báseň stkána. A co váš román? Mám to za jisté, že píšete jej. Víte, Karel říká: ,On píše román. Nu, však uvidíš,

budem tam všichni – s básníky je kříž, i starou Naňu strčí tam, i psíka! Tak budu tam?“ A šibalsky se směje, a já i s ní, ač srdce se mi chvěje.

Odpůldne v parku. Adrienna běží od stromu k stromu. Houštím prosvítá šat její volný. Všecko je tak svěží. Na keřích růže nové počítá

a dívá se, zda neulil déšť mladé strnady v hnízdě. Ne, je všecko zdrávo. Dech květů, píseň vstříc jí letí všade. V tom vlevo chce, já zabočuji vpravo.

„Vy nechcete jít se mnou?“ tiše praví. „Ó, rád!“ dím vřele. „Nuže, rytíři!“ A na levo zas krokem zamíří. „Tak pojďte.“ Stojím. „Jak jste tvrdohlavý!“

„Most“ pravím. – „Most?“ – „Mě závrať pojímá, sám nepřejdu po žádném úzkém mostě.“ Smích šelmovství jí hraje očima. „Nuž, povedu vás tedy!“ praví prostě.

Obloukem smělým rozpiat nad hlubinou železný můstek, „Čertův most“ jej zvou. Po úzkých pásech – dlažbu nemá jinou – jdeš v jeho křivce, dole pod sebou,

jak mezerami hledíš, maje hloub. Na můstek ten jsem s Adriennou vstoup, a smála se, když pevně její ruka mě držela, jak nebes zjevení

mne vedouc vpřed. Ó, rozkoši! ó, muka! Tak obejmout ji, sřítiti se s ní! Závrati strašná duše mé i těla! Nic netuší. Má úsměv dětinný.

Nad náma nebe, dole hlubiny. Po balvanech krev stékala by vřelá... Již přešli jsme – ó, díky, díky Bohu! Má síla každým krokem více slábla.

Oddýchám těžce, na stezce již nohu. Ten čertův most je vskutku dílo ďábla! Jak veselá dnes! Stále v žert jí cosi. Sedáme v stín. Jí zeleň splítá rám.

„Čtěte mi něco!“ usměvavě prosí. Musseta verše maně rozvírám. Čtu Lucii. „Až budu umírat, na hřbitov, druzi, vrbu zasaďte mi...“

Poslouchá tiše, klopíc oči k zemi. A vřelejší vždy hlasu mého spád: „Já na ni zřel, tak bledá, zlaté vlasy! Ó, zřídka oči dvě tak čisté byly,

jež nebes hrou i azur zrcadlily. Ji miloval jsem, zpit tím leskem krásy, však milovat mnil sestru v ní jen, děcko, co od ní bylo, čisté bylo všecko!“

Hlas chvěl se mi, a zdálo se mi, práce že nechala a zvedla ke mně hled, když smutek předtuch z veršů vanul sladce, a divně dojat když jsem zticha čet:

„Tak, čistý květe, musil’s odejíti, smrt sladký úsměv byla ti jak žití...“ a na konec: „Až budu umírat, na hřbitov, druzi, vrbu zasaďte mi,

mám rád to svislé listí, lehký zemi stín její bude tam, kde budu spát.“ Já dočetl a zraky jsem k ní zdvih. Zda pohnutí či bol to neznámý?

Zalité oči měla slzami. Přitiskla rychle na ně ruce, v mih pak odvrátivši tvář svou, vstala prudce. „Promiňte, prosím!“ jenom tiše děla,

a uchopit než moh jsem její ruce, tak bledá, smutná domů odcházela... Dnes marně jsem ji čekal u večeře. Prý churava. Tak s přítelem jsme sami.

On čte, já hledím na zamčené dvéře... Leč nyní mrštil přítel novinami a povídá mi: „Čet jsi? Zas dvě obce jsme ztratili tam někde na pomezí,

ó, čerti vědí, co to v nás jen vězí, poslední leta jde to s námi s kopce. Jsme samá fráze. Nevíme, co chtít. Hrozíme doma: Však se koukne vláda...

A ustupujem zatím, sehnem záda, a nejhůř: k všemu lhostejný už lid. Druh druha škrtí. Všude sobství zlořád. Kasička všude vstříc ti zachrastí,

sbíráme na vše, vybíráme pořád, a všecko mizí jako v propasti. Pár komínů jen z národních těch daní, pár továren jen zdravých na rozhraní,

a budeme mít školy hned, jichž těžce teď dobýváme grošem svého měšce – nu, nemám pravdu? Řekni!“ Přítel plane. Souhlasím, ale nevím dobře, s čím.

Na dvéře pnu jen oči zadumané. Ó, kdyby vešla lehkým krokem svým! Nadarmo toužím. Nepřišla. Ach, škoda. Stesk tajný přec as v srdci jejím hlodá.