Ty nejdeš, nejdeš – tuším, že jsi v dáli,
leč nevím, kde a s kým a co tě jímá,
jen obrazy mám strašné před očima,
a každý tolik hruď mi rve a pálí.
Zřím, jak tě někdo svádí, sliby šálí,
jak pažema jej obejímáš svýma,
a zas mi, jak když v moci tě kdos třímá,
ty rveš jej, křičíš, pláč chví tebou stálý.
Snad bláhovost to má jen všecko čírá
a řad tvých krásných zoubků právě svítí,
jak veselý je smích tvůj odestírá.
Oh, hlava má! Té úzkosti a strachu!
Mé srdce zmítá se jak rybka v síti,
a odkopnut můj štětec leží v prachu.