Zelených vinic, plných hroznů, středem,
pak přes lada, přes stezky strmých výšek,
kde v kamení se chyt’ jen tamaryšek,
na koních, mulech stále vzhůru jedem.
Rozpadlá kuča po ohni neb bóře.
Ni živé duše – koní volná stáda.
Jen krok a krok výš stoupá kavalkáda.
Konečně vrchol. Moře, moře, moře!
V tom obraz smetá vichr v divém šlehu –
letící mračna – liják – hrom a blesky –
jak dým děl mlha – od italských břehů.
A po děsu a chladu, který zebe,
zas modro – slunce – září ssuť i stezky,
a Hum vzkřik’: Bouře, nebojím se tebe!