Dost, že aspoň to nám k těše přáno
mezi bojem o tu skývu chleba,
čárný kraj ten, který zlatí ráno,
zříti se snů tajemného Neba.
Před zrakem nám leží plný jasu,
země květů, úrody a síly,
v práce ruch zní písně z dávných časů,
a smích dětí vpadne přes tu chvíli.
Jakby stůl to přistrojen byl velký,
září kraj, vše volá a vše hostí;
není bídy již, všeničitelky,
pro vše místo zde i chleba dosti.
Ze všech očí plane radost žití
a chuť k práci poctivé a plodné,
nadšením se zase srdce nítí,
ruka ruku tiskne v lásce shodné.
Není, kdo by zotročit chtěl druha,
druha druh zve sladkým slovem: Bratře!
Není věznic, nejsou pouta tuhá,
dáno všem hřát při lásky se vatře.
Netřeba již bráti matkám syna
na krvavé lidských tvorů jatky,
nerve nikdo děti jejich z klína,
jazyk otců neloupí jim sladký.
Nevyssáta, v svobodě a míru
leží krásná, zaslíbená země
dělníkův a ducha bohatýrů,
a nad vším chrám jeden zvedá témě.
Jediný chrám jediného Boha,
Boha všech, ať jakkoli již slují,
radostně kde pokleká všech noha,
Lidskosti kde všichni obětují.