XI.

Tři dni již prší. Šumí to a stená, a déšť se lije, lije. Malá Jenna ven nemohouc, je mrzutá a mučí nás všecky kolem. Přítel rámusí,

kdos v brusírně mu rozbil na kusy věc hotovou. Víc stará chůva bručí. Já v pokoji svém píšu dlouhé listy, zbytečné celkem. Hledím z okna ven

v park rozmoklý, kde voda stojí místy. A déšť se lije, obzor zahalen... Jen Adrienna úsměvné má oči jak jindy, tichý, kouzlaplný vděk;

kam obrátí jen pohled, kam jen vkročí, jak v chmury pad by zlatý paprsek. Hrát slyšel jsem ji, vstoupil do salonu, a za ni sednuv, zticha naslouchám,

zrak zavřený. A celá prška tónů jak drobounkými lístky růžovými mě zasypala... Vidím, vidím je, co na všem leží tichý slunce plam,

ty svěží polany, a ve sluch zní mi rej norských tanců... náhle zaduje však vítr divě, ve fjordech to stená, v člun bijí vlny... božský básník Grieg!

V tom to tam kouzlo! Prchla Adrienna ven do chodby, kde dětský zazněl křik. Já letím za ní. Toť je Jenna přece! Snad spadla, hlavu rozrazil jí kov!

Ne, venku smích. V mříž papouškovy klece prst strčila, a papoušek ji klov. Tišíme dítě, v náruč si je beru a na papír jí črtám řadu zvěrů:

žirafy dlouhé, velkouché slony, papoušky, kance – Snyders nejsem sic, již slunéčko však vyšlo z mraků clony a polévá jí uslzenou líc.

Pak prohlížíme s Adriennou skizzy a studie – jak na papíru, plátně kout parku chytla, stromy zkvétající neb louky kus – vše jemně, delikátně.

A k starému jsme přešli porculánu, jejž sbírá pilně. V starodávné skříni mis krásných plno, šálků, konvic, džbánů; a jak jí září bledé líce nyní,

jak v očích radost dětinná jí hárá, když do ruky vše béře. Vídeň stará – Týnice – Loket – Míšeň – Wedgwood – Praha – Davenport modrý, ovcí pln a krav.

A pro figurky její dlaň teď sahá, ven v parukách se vyhrnul jich dav. Jak s nimi mazlí se! Jak chví se zlehka jí v ruce každá figurka ta křehká

jakoby štěstím! Přišla návštěva: Pan farář ze vsi, samý žert a vtip. Vesele Jennu do tvářiček štíp, a Adriennu nach až polévá,

jak anekdot se z úst mu řine kupa, a farář blýská očkama a šňupá. Zve na faru nás... ukáže nám úly a novou růži, letos vypěstěnou

a zrovna v květu – máme června půli již galantně byl nazval Adriennou. I přítel přišel domů, jinak nedá, a farář zůstal u nás u oběda.

Že ve faráři našel spojence, jenž stejně vína dobrého je ctitel, u stolu, prázdně sklenku po sklence, si bujně vede dnes můj bodrý přítel;

ve vtipech dělá farářova učně, vypráví kousky z blízké posádky a sám se směje nejvíc, bouřně, hlučně, sváděje pro žert s námi šarvátky.

Když Adriennin prstík pozdvižený mu zahrozí, jen nový budí smích: „Ach, faráři, zde vidíte ty ženy a básníky! I radost jim už hřích!

My nelítáme v pohádkovém voze, my zůstanem už, viďte, věrni próse, já obzvláště, mě osud vyfouknul – kdo za nešťastnou může náhodu –

ne na pokál na Poesie stůl, leč v obyčejnou láhev na vodu.“ „Na víno!“ říci měl můj přítel spíše, jsem sobě děl a zamyslil se tiše.

Jak stalo se, můj Bože, láhev ta, baňatá trochu, na celé že žití s flakonem vzácným byla sepiata, jenž v tisíce hran vybroušen, tak svítí,

se leskne, září, a v němž ukryta edenských květů čarovná je vůně, že uzdraven jí mžikem je, kdo stůně, a mrtvý znova v život procitá?!

Přestalo pršet. Každý odpor marný: Šli všichni jsme do přítelovy sklárny se podívat, jak z pecí žhavých slují, zkad do zad sálá tropický jim žár,

dělníci žhoucí koule vyfukují, jež formou berou na se pevný tvar. Ó, tak nás osud vydechuje v svět – měl pravdu přítel – tak nás stejně tlačí

v poměry, meze, formy svoje, v sled jsme, čím nás dělá, drsnější neb hladší. Mám formu svou již, nebo na ni čekám? Co bude ze mne? Žhnu, či jsem již zchlad?

Jsem čistý, nebo kaz je na mně snad, a v kupu střepů odhodí mě někam? A když jsme vyšli, slunce zapadalo. Krvavě rudé nad oblohou žlutou

se ohnivou mi žhoucí koulí zdálo, z píšťaly sklářské právě vyfouknutou. Ulehám záhy. Hlava bolí mě nesnesitelně. Venku šumí listí.

Ta bolest v očích! Nesmím tolik čísti! Krvavých koulí na sta vidím v tmě...