X.

V parku zář krůpěje suší, do oken dýchá mi bez – ticho a vlaho v mé duši, sladko a volno mi dnes.

Je tedy pravda to vskutku, že mi tam vypučel květ ze staré rmuti a smutků, zetlelé viny a běd?

Svěží květ, vonný a čistý, jediná nebeská běl, andělé že by ty listy mohli vít kolem svých čel.

Vypučel, divá kde kvetla změt jen a rulík a blín, bez slunné záře a světla věčný kde ležel jen stín.

Krása plá z pustin těch divých, vůně, kde dýchal jed dřív – jenom zář očí tvých snivých vykouzlit mohla ten div!

To šero tiché miluji v tvém oku, v něm v ztracené sny duch se znova vesní, já miluji i zvuk tvých lehkých kroků, jak mechem laň když hlubinou jde lesní.

Tvůj miluji hlas měkký tak a sladký, to hudba sfér, kam nelze vstoupit vinám, a na píseň, již slýchal od své matky jsem dávno již, se zvolna rozpomínám.

Miluji líc tvou, kde zřím lilje kvésti, i úbělově bílé tvoje dlaně, jak hnízdo pták na útlé ratolesti svůj celý život chtěl bych vložit na ně.

Já miluji tvou duši, plnou jasu, tvé úsměvy, jež do cest růže stelou, tvůj dech, tvůj stín, tvou šlépěj, vůni vlasů, ó, miluji tě celou, celou, celou!

Tmavá noc v tvých vlasech leží, měsíc svítí s tvého čela; světa kraj jsem chtěl tě hledat, a ty’s mi tak blízko dlela.

A když jsem tě, lásko, našel, zase jak když čár mě šálí, tak jsi se mi blízko zdála – a jsi v nekonečné dáli.

Propasti jsou mezi náma, skal nás dělí hřbety lysé, o jichž hradbu marným vzdorem srdce moje rozbíjí se.

Nevíš, jaká vrou v něm muka, neznáš jeho vlnobití – klidně, tiše jako měsíc bílé tvoje čelo svítí.

Ó, lásko, jak jsi ukrutná, ó, paní, a nelítostně těžký je tvůj trest! Že nevěřil jsem v čistoty tvé zvěst, chceš nechati mě trpět do skonání?

Tvůj majestát že urážel jsem zhusta a za tebe měl svůdné hanby číš, před čistý zdroj svůj krok mi unášíš a necháš žízní hořet moje ústa?

Jen jeden doušek přej mi z holých dlaní, jen smočit dej mi prahnoucí můj ret a života pak nit mi přetni hned za trest můj, lásko, ukrutná ty paní!

To byl jen oddech krátký – já půjdu zase dál z těch pohádkových sadů, kde úsměv tvůj mi plál, kde po bloudění dlouhém, po horkých žáru dnech ret žíznivý jsem svlažil a květů cítil dech.

Já půjdu zase dále, nechť vysílen a chor, do pouště zpráhlých plání, do pustých skal a hor, do samot ledných výší, do mlh, kde hlubý sráz, do žáru, který pálí, do vichru, jenž je mráz.

Než braň se, jak chceš, tomu, ty půjdeš se mnou již, mně budeš sladký přelud, kde horstva sněžná výš, na poušti tebe spatřím i v letu oblaků, za noci ke mně přijdeš, líbezný přízraku.

Ve květu horských růží tvé poznám rety plát, zrak ve hvězdách a v ruchu vln hlasu tvého spád, a jestli zjev tvůj krásný mi pokyne kdes mhou, já nebudu dbát srázu a skočím za tebou.