Když Napoleon se své padl výše,
byl přec to orel, jenž se hrdě snes;
leč ty – co ty jsi? Vypráskaný pes,
jenž cenil zuby a teď zalez tiše.
Jsi oškubaný dravčík, který v pýše
na orla hrál si, ale chycen dnes.
Již, brachu, nikdo z tebe nemá děs,
jak na moci lpěl’s, budil’s úsměv spíše.
Do klece bych tě zavřel, světem vozil,
bys, ťuhýk starý, seděl v ní tak tich,
svět celý zřel tě, jemuž dřív jsi hrozil.
Bys ptáky, jimž jsi vyklovat chtěl mozky,
pět svobody zpěv slyšel po lesích,
co hnízdo tvé i dub tvůj padá v trosky.