Je venku všecko bílé tak a bílé,
jak sníh se sype, tuším, den už třetí,
sám v pracovně své sedím, čelo chýle,
a duše moje volna v dálku letí.
Přes pláně letí sněhu, horstva hradby
až v slunný jih, kde už je dávno vesna,
kde vlahý vzduch jak na rty medu klad’ by
a poupat dávno praskla pouta těsná!
A znova zřím, jak mramor chrámů svítí,
jak v slunci září staré mosaiky,
a znova slyším moře do skal hřmíti
a v bílých pěnách vln se klenout střiky.
Již zapomínám; že je kolem zima,
že padá sníh a chlad že venku studí,
mně jaro tvoje, jihu, v duši dřímá,
a kdy jen chci, se probudí mně v hrudi.
Ó, sladké, blahé z jihu upomínky,
jež, kraj kdy pust a pták již dávno utich’,
své skvostů plné otvíráte skřínky,
svých odnášíte duši na perutích.
Až vskutku v kraj náš přiletí máj mladý,
květ bílých zvonků, fijal na svém čele,
a počne spáče zimní budit všady,
já řeknu mu: Mě můžeš minout směle!