VZPOMÍNKY.

Čekaje na vlak, sám a sám tu stojím malé na stanici a oči s láskou srdcem chvící na vlnu hřbetů upírám,

kde ve záplavě lesy leží a ve tmavou chvoj zeleň svěží je nastříkána mladých buků. Kraj tichý. O sluch zavadí

bzuk mouchy. Pějí strnadi, kde travnatá se táhnou lada, a časem z dálky lesů vpadá i kukaččino slabé kuku.

Ó, jak mě, hocha, často zvala v těch hlubých lesů šerý stín, kde hudba borů, doubravin mě ve sny sladce kolébala

a tišila můj mladý žal, jenž srdce moje supem rval, kdy duše dole chladem stydla, výš k slunci chtěla oblohou

a cítila svá slabá křídla, jež vzletět dosud nemohou. Před chvílí ještě bral jsem dnes se zas těch šerých lesů stínem,

a jarního zpit vzduchu vínem, na měkký samet mechu kles. Snad, mladý strůmek v čase tom, mne ještě mnohý pamatuje

tu statný nyní, silný strom a vážně hlavou pokyvuje, jak šumotem svým chtěl by říci: „To že jsi ty ten bledolící,

blouznivě snivý drobný hoch? Nějak tě porval život, brachu, nuž, dej zas výhost města prachu a vrať se k nám.“ – Ó, kdybych moh!

V opačnou stranu zraky šinu, kde skryta ves je v stromoví a zámek v parku dřímá stínu, jenž o mých snech též mnoho ví.

A nejblíž ke mně kamenný dům jako dvorec obehnaný zdí kolem kol. Ty na stěny se přissává zrak zadumaný.

Dnes zase jednou po letech jsem zabloudil v ty jeho síně a jak host plachý v domovině minulost budil, na rtu vzdech.

Vše spláchla vlna dlouhých let, vše má již jiný, jiný vzhled; ni pokoj svůj, kde jak mě sen neb vzlet jal, nesl citu nával,

jsem v lůžku verše na zdi psával, bych nepoznal, jak plný změn. Kde botanik a geolog, si strýc můj starý, správce panský,

na okna, na zem mnohý rok horniny skládal, valouny, teď salonek je – čalouny, nábytek černý, filigránský.

Obrazy jiné na zdech visí, neznámých tváří, cizé rysy, a maně hledá tu můj hled ten starý spinet rokokový,

tón jehož bych jak druha z mládí hlas mile známý poznal hned. Oh, čas tak krutě přes vše pádí, a všecko záhy skryjí rovy!

Strýc za kostelem dřímá tich, a smědé dívky černobrvé, mé pošetilé lásky prvé, jak dávno, ach, již dozněl smích!

Ven, ven radš v starou zahradu – se mysl těchy slední chytá – tam za vše najdu náhradu, tam jistě stará leta skryta!

Leč žel! I v tento starý sad čas nový útokem svým vpad. Pryč staré bezy, slívy, thuje, novými stromy van tu duje,

a každý pohled zabolí; pryč mišpule je nad basenem, ba ty tam staré topoly, jež vždy se chvěly tichým stenem,

jakoby deštík padal tichý to letní nocí v luh a líchy! Vše pryč, vše pryč! A což já sám jsem týž jak dřív? Zda v tvář i oko

se nevtiskla přehluboko a ještě více v nitro tam, jak s plenem svým Čas uhání, mi leta práce, zklamání,

křivd, bolestí, té hořké ceny, za níž si, v posměch sterých muk, jen koupíš jména chabý zvuk a klid tak trpce dostižený?

Jen změna stálá. – Ale přec vše nepohltil Času příval: dál starý hledí Plešivec, jak v moje sny se mladé díval

modrými lesy, šedou mýtí; s Housiny známý dvorec svítí, s Šiberny září známý vděk, jak její svah, jak v leta jiná,

jakoby suken strakatina, pokryly pruhy políček. Ó, celý tento širý dol, ten ztracený můj Locksley Hall,

mé srdce k sobě znovu poutá půvabem jara, vzpomínkami; z každého tady letí kouta hlas mladosti mi zašlé vstříc,

ba i ten vítr starý známý, jak bystře duje v moji líc. Ó, cítím zase po letech, mladosti, zde tvůj živý dech,

tvou vůni dýchám přesladkou; jsi u mne, líbáš moje čelo, mně vracíš, co mi odumřelo, zde vím, jsi víc než pohádkou.

Do zmlklých strun tvá dlaň mi sahá, zas jiskrou nítíš suchý troud, ba i ta bolest je mi drahá, že leccos odnes divý proud,

a sladší nad ples, číší třesk mi ten, jejž tady cítím, stesk... Učitel starý, pensista, teď pomalu se blíží ke mně,

jen málo shrben; v tváři jemně mu hraje záře zlatistá. Mou ruku tiskne, vypráví, zas mrtvých křísí postavy,

a co mé děti, a jak bolí ho, třeba už to mnohý rok, když musí dolů kolem školy; a vzpomíná si na pár slok,

jež napsal jsem, když u piana své učil děti. Dcera vdána, a mají dítě, v jeho stáří ta vnučka jako paprsk září,

syn na postup má naději, leč daleko je – jaký trud! Co hudba? Učí doposud, jen varhany mu scházejí...

Naslouchám, kývám, zrak se kalí, a je mi, jak bych žil vše znovu, jak vlaštovky by z milých krovů mne radostně tu oblétaly.

Má vlahým teplem jihne hruď. Vlak blíží se. Dým všecko halí. Mladosti kraji, sbohem buď!