Té sladké z plesu melodie
mi časem hlavou táhne hlas,
ne, nevzpomínám, a přec žije,
a maně si ji bzučím zas.
A kdykoli ta píseň živá
mi náhle myslí proletí,
jak rostla by s ní, krásná kývá
i hlavička mi z paměti.
Ta píseň byla laškující,
jak máj když dýchne do března,
a pták si zpívá na větvici,
ta tvář tak byla líbezná.
To před lety už bylo kdysi...
Teď píseň tu již nehrají,
a hlavičky mé snivé rysy
snad svadly též už potají.
Vždyť svadnout jak to z plesu kvítí
jsou všední lidské úděly;
jen ona krása věčně svítí,
již do srdce jsme se zavřeli!