Je to dávno... Z Adamova
šel jsem k Býčí skále.
V tom šleh’ blesk a zas a znova,
hřmělo nenadále.
Mraky jak noc černé létly
přes lesy a nivy,
silnice prach zvedal světlý
vzhůru vítr divý.
Strom se třás’ a země chvěla,
za ranou šla rána –
v tom tu chata osamělá,
budiž požehnána!
Žena vlídně s prahu kývá,
kolem ní dvé dětí,
v náručí se pousmívá
buclatá tvář třetí.
Ach, ta chata! Je-li podnes
a zda tytéž hostí?
Já si tolik tepla odnes’,
tolik srdečnosti!
Žena byla ještě mladá,
děti roztomilé,
zapomněl’s, že liják padá,
hrom hřmí každé chvíle.
Žena křížem značila se,
děti však jen třeští,
vyskakují, zvonek v hlase,
porousat se v dešti.
A já měl hned na paměti
lidovou báj prostou,
myslil jsem si: Ať ty děti,
jak to třeba, rostou!
Ať si v bouři tuží hlavu,
snad ji jednou zkusí,
vždyť ta bouře přes Moravu
jednou táhnout musí.