Již v třídách stála stromků zeleň vonná,
již skládala své dárky, nechť si stoná,
a hádala, co dostane as ona.
Již vánoční kdes píseň tklivá zněla,
tu kdosi dotknul jejího se čela –
a o štědrý den právě pohřeb měla.
A vánoční když stromky rozsvěceli,
již dřímala v svém hrobě v sněhu běli,
již měla v duši po svůj život celý.
Jí hvězdy jenom plály nocí tmavou,
a nad tou spící mladou její hlavou
se zvonů echa nesla hudbou smavou.
A přec, kdo hlíny hrstku na ni hodil,
ten cítil, v den, kdy spasitel se zrodil,
že největší dar – mír – jí padl v podíl.
Zas vánoční kdes písně znějí známé,
zas světlo hvězd se v čerstvém sněhu láme,
jak v ten den vždy, zas na ni vzpomínáme.
Na bílou duši, z těch, jež mrazy zebou,
již andělé, když hvězdnou pod velebou
Mír lidem! pěli, vzali zpátky s sebou...