Ty skvoucí moře, jehož vlny vroubí
jak bílou krajkou staré černé skály,
ty zníš, jak sto když tritonů v roh troubí,
a neslyšíš mne ve své modré dáli!
Však já tě slyším. Vln tvých, jež mi plály,
jsem pevně zamkl v svého srdce hloubi
křik vítězný, jenž s vichřicí se snoubí,
a temný hukot, ševel neustálý!
Teď srdce moje plno tvého ruchu
jak mušle, v které hučí moře celé,
když v tichu jizby přiložíš ji k uchu.
Ty nevěříš, smích v oka svého tmavu?
Ó, přesvědčiti chtěj se, dítě vřelé,
a k mému srdci drahou polož hlavu!