Své milé básníky my pospolu jsme četli
ve stínech kaštanů v těch šťastných volných dnech,
co kmitl přes knihu nám slunce paprsk světlý
a z knihy do srdce nám potom přímo šleh’.
Tak jitro našlo nás, tak viděl nás i západ,
ó, sestro duše mé, a vše mluvilo k nám;
my chtěli procítit vše, milovat vše, chápat,
vždy pohostinnou hruď mít štvaným myšlénkám.
Co básník horkou skráň svou v dlaně tisk’ v té chvíli,
co snad jej urážel a tupil davů brak,
my, duši plnou snů, jsme píseň jeho žili
a ruce tiskli si a vlhký měli zrak.
Ó, Bože, píseň má, jež z prsou mojich letí,
tak tichá, bázlivá a v neznámý mně svět,
kéž najde pod stromy kdes dvě jen šťastné děti,
jež znají ještě snít a nadšením se chvět!
My měli slunný den, ať mráz jde teď a studí,
nad námi blankytu se také proužek pnul,
a trochu jara přec jsme navždy zamkli v hrudi
jak včela za léta, když zaopatří úl.