Rád sobotu jsem Bílou měl jsa dítě,
když před chrámem, jenž stmívá se a šeří,
plam šlehl vzhůru u kovaných dveří,
jak hranice tam vzplála na úsvitě.
Tu snů svých rád jsem protrhával sítě
a v dav se mísil těch, již pevně věří,
zřel v jiskry, v plamen, roven dravé zvěři
jenž třísky hltal, dál a dál se nítě.
Leč pozděj, když jsem nahodil se k tomu
a z dřeva v kouři spěla duše stromů,
já v plameny vždy pohléd plný tíhy.
Mně bylo vždy, jak zřel bych, ruka kletá
jak Koniáše do plamenů metá
vás, drahé, svaté, staré české knihy!