„Vždyť máme práci!“ řekla tiše jednou,
když mrak se s mrakem honil mojí skrání,
když život – teď jej s tváří vítám lednou –
mi smutný byl a trpkým odříkání.
A amulet jsou teď mi tři ta slova,
když krok můj vázne, síla má se ztrácí,
stokrát už řek’ jsem, stokrát řeknu znova:
Buď už jak buď – vždyť ještě máme práci.
Jsou tiché cesty, vzpomínka v ně svítí,
a květy velké rostou po jich kraji,
tam duše těch, kdo nepatří si v žití,
se v zamyšlení přece potkávají.
Je jeden chrám – tak aspoň zovou mnozí
vždy umění – a chrám ten všech je větší:
tam ti, kdož vlastní samoty se hrozí,
přec podle sebe před oltářem klečí.