Jsi stále u mne – v práci jako v snění,
jak světlý stín, jenž provází mě žitím,
tvých vlasů stále jak bych viděl chvění,
tvou ruku teplou povždy ve své cítím.
Jsi stále u mne, třebas byla v dáli,
ať noha v les či rosnou nivu vkročí,
žár polibků tvých cítím, když žhou skály,
a v lesní hloubce zřím tvé tmavé oči.
Slyš, hrdlička že někde se to směje?
Ó, ne, tvůj smích že byl to, hned se sázím,
blesk zornic tvých plá z říčních vln mi reje,
tvé kroky slyším, když jdou laně mlázím.
A do olšin-li sednu ku potoku,
když teplý vítr do listí jim dýše,
tu zdá se mi, že sedíš po mém boku
a slova lásky šepotáš mi tiše...