Všichni svatí tancovali
na nebeském sále,
andělé jim světlí hráli
v kolo neustále.
Ten měl housle, druhý basu,
na harfu hrál třetí,
čtvrtý pískal na klarinet –
všecko po paměti.
Mimo kolo jeden svatý
mžik se neomešká,
na zem dolů padla mnohá
krůpěj potu těžká.
A když někdo dole myslil,
že to bouřka v dubnu,
to bouch’ jeden andělíček
do velkého bubnu.
Ale v chvilce jedné pausy,
vše když rej si cení,
vykřik’ náhle svatý Petr:
„Tohle to nic není!
Ale když jsem s Kristem Pánem
chodil českou plání,
shlíd’ jsem tančit rejdováka,
to je podívání!“
„Snadno“ – řekla Matka boží –
„upokojit tebe,
z Čech se právě děvče s hochem
dostali k nám v nebe.
Žal a smutek marné lásky
oba pokosil je,
hoch je švarný jako doubek,
děvče jako lilje.“
Na Petra kýv’ Pánbůh vlídně,
Petr výsk’ a běží –
a již vede s hochem v kolo
děvčátko tak svěží:
„Pánbůh sám i Marje Panna,
všichni si to přejí,
zatančte nám rejdováka
po svém obyčeji!“
Spustili hned andílkové
na nástroje zlaté,
ale běda, párek v tanci
mate se a mate.
Hudba jinak, oni jinak,
smích je z toho vůkol,
„Dost“ – řek’ Pánbůh – „provedli jste
špatně mi svůj úkol!“
Děvče studem jako v ohni
od paty až k hlavě,
ale hoch jen hlavu zvedl
a děl zajíkavě:
„Pane Bože – to my nejsme,
andělé jsou vinni,
hrajou jinou – kaž, ať přijdou
muzikanti jiní.
Měl’s nás dole, Pane Bože,
v tanci jednou zočit,
my z Čech se dle každé noty
nedovedem točit!“