Pod vysokým lesem, na veliké pláni,
kam vždy padá slunce neuprosný žár,
kterému jen lesa kůlový plot brání,
rozkvetlý vřes kryje celý suchopár.
A ten žár je stále parnější a prudčí,
vzduch jak by se vedrem tetelil a chvěl,
a v tom květném vřesu polétá a bzučí
malých, zlatokřídlých statisíce včel.
Je to jako moře růžovatých květů,
z každého je cítit celý zdravý les.
Na co myslíš tady? Na vděk dívčích retů?
Na červánků plápol, v kterém stojí ves?
Nebo z chudé půdy překrásný květ vida
týčit se a chvěti, voněti a plát,
na ty myslíš, kterým v hlavách stála bída
u kolébky chudé, soužení a hlad.
Ze podkrovních jizeb, chyží chudších skály
vypučeli přece v divukrásný květ,
z něhož statisíce jako včely ssály
víru, naděj, lásku, sílu svou a vzlet.