My nepřáli si vojny... My se chvěli
o svoje bytí v děsném jejím víru;
a zas když Mír! Mír! sténal svět kol celý,
my mlčeli... my nepřáli si míru.
Ne dřív, než rozvát jako chumáč pýru
voj bude nepřátel; než srazí střely
v prach tyrany nám kleté... nechť si vřelý
proud krve tek i našich bohatýrů.
Jak je ti teď, má drahá, svatá země?
Jsi slába? Hle, Mír, dobrý lékař, čela
se tvého dotk a usmívá se jemně:
„Hm, krve ušlo dost... a hlava v znoji...
leč láska dětí, radost divy dělá...
zas bude žít a kvést... A vše se zhojí...“