VOJNA

Zvěstuji vám pověst veleslavnou o velikých půtkách, lítých bojích. Jak když reci mečem v útok mávnou, valte se, ó, šiky veršů mojich!

Kníže Jota vpadl na území Ce a Es a Zet, kde samovládce Ypsilon byl pánem uznán všemi, a ta panství zabíral si krátce.

Oj, ten rozruch v Ypsilona říši! Moudří rádci pozváni hned k trónu, hledán v knihách, které žraly myši, pádný důvod v prospěch Ypsilonu.

K Jotovi pak poslové se brali se vzkazem: „Již vzdej se! Nám jen patří panství tato, důkaz dokonalý uložen je, kníže, v knihách Bratří!“

Se smíchem však Jota přijal zprávu: „Staré škváry! Páchnoucí jen hroby! Spojím kraj ten s kraji všechněch Slávů, zabírám jej právem nové doby!“

Na to k válce Ypsilon se strojí, postavil svým vojům v čelo Janka, Jotovo co vedl vojsko k boji mladistvý a chytrý vůdce Hanka.

A boj strh’ se zuřivý a lítý jako proti Tatařínu kdysi, jenže místo mlatů pádných v štíty dopadaly na lbi – pravopisy.

S druhem druh se v smělé seči utká, druhu druh čest, klid i jméno trhá, i sám Jungmann, jehož děsí půtka, do řady se za Jotisty vrhá.

Hněvkovský se za Ypsilon bije, prapor vojů Jotových zved’ Chmela, Ziegler v řady Jotistů zmar sije – stále větší šarvátka a mela!

Ajta, Janek jako orel letě, Hanky nechá, jinam šine oči a již cválá ku vítězství metě, na Jungmanna směle zaútočí.

Ale ten se statečně mu brání, rána sterá na Janka již padá, a tu couvá rychle do ústraní, kde je jisto, jeho Milost rada.

Nerozhodnut boj byl napoprvé. Na bojišti zříti jenom spoustu roztrhaných kněh a místo krve zem se černá kolem od inkoustu.

Zachmuřen dlí ve svých věrných kruhu vojevůdce Janek v hlavním stanu, bobek pochval přátel svých a druhů přikládá si na šrámy a ránu.

Víc však pálí než ta rána, bozi, půl že z věrných nezbývá mu ani, k Jotovi jak přeběhli již mnozí. Věru, jiných bude třeba zbraní!

Zemský správce po své síni chodě, na list myslil, jejž měl na svém stolku, Vídeň ptá se, zda snad o svobodě nesní Češi, tajných není spolků.

Co jen napsat? Člověk nikdy neví... A vtom list mu sluha přines nový: Ví-li, jaké v Čechách vzplály hněvy k zkáze vlasti, ba i říše – kdo ví?

Ti a ti – kéž přísný trest je zdrtí! – tropí plno nesvárů a hřmotu, ypsilon již odsoudili k smrti, po c, po s, po z píší jotu! –

Ve smích propuk’ vážný zemský správce, smích jím třásl dlouho, smích vždy větší, a pak sed’ a napsal Vídni krátce: „Spěte klidně – není nebezpečí!“