Mám rád vás, rudé máky,
mám rád vás, máky vlčí,
jež hoříte ohnivě v obilí zlatě,
když poledne mlčí.
Do vás jak by se slila
horoucí slunce síla,
žár srdcí těch, jež v taji
až touhou omdlévají.
Leč za války jsem jednou,
když bolest šla vší zemí,
vás na jednom spatřil nádraží vesském
kvést mezi kolejemi.
To tenkrát, slzy v zraku,
chodily matky k vlaku;
průvodčí vsednout nutí –
poslední obejmutí,
na čelo ještě křížek,
poslední polibek vřelý –
a vy jste z těch krvavých, horkých slz matek
pak, máky, vypučely.