Pod trámem pnělo hnízdo vlaštovičí.
A přišlo jaro, již tu březen, duben,
již v louce květ a trávy stvol se tyčí,
leč vlaštovčí snad párek bouří zhuben,
když zvedl let nad moře, hory srázné,
se nevracel a nevrátil se z dáli...
Tu přišli vrabci, našli hnízdo prázdné
a již se z něho smáli...
Tak v mnohém srdci, které teplé bylo,
vystláno pro sny, štěstí, pro naděje,
zkad sladkou písní ve svět se to lilo,
teď cynismus už pustý se jen směje.
Ó, nediv se, má duše, moje touho,
jen, slzu v oku, slyš tu moji zkázku!
To srdce, věř mi, čekalo tak dlouho
svou vlaštovku, svou lásku!