Kdyby v co měl se změnit můj duch,
po mém až prachu nebude sled,
chtěl bych být větrem, přelétnout luh,
přelétnout hory, přelétnout svět.
Zdravý a bystrý letěl bych v dál,
k letu bych někde v skulinu hvízd’,
staré bych listí se stromů svál,
netknul se ptačích samotných hnizd.
Rozkoši divá vzmachu a sil,
potulek dlouhých, neznámých cest,
závratné výše, v které bych žil,
rozkoši letem zemí se nést!
Z jara bych vroucně od jihu dých’
v severní mlhy, mrazy a stín,
Bože, co tepla se křídel svých
zemi své chtěl bych složiti v klín!
Za léta spěl bych přes širou pláň,
kde by se vlnil zrající klas,
rodné bych zemi ovíval skráň,
nežli by úpal schladl a zhas’.
A kde bych dívku domácích krás
pod stromem spící za květu shléd’,
v koruně hrál bych, haluzí třás’,
až by ji pokryl napadlý květ.
Potom bych letěl, zvedal se, kles,
s rozmary mládí, překážce rád,
chtěl bych na starý borový les,
obrovskou harfu, bouřný zpěv hrát!