Útulná villo uprostřed sadu,
pod starou slunnou vinicí,
jaká jsi smutná v říjnovém chladu,
smutná a rmutná, mlčící!
Zahrada pusta, stromy jsou žluty,
vínem zdi planou krvavě,
jakoby stály pod jeho pruty
v červánků rudých záplavě.
Nikde už růže. Při zřidlém loubí
marně je hledáš pohledy,
uzoučký záhon pod okny vroubí
astry jen a mdlé resedy.
A tam, kde z jara za smíchu dětí
houpačka stále skřípala,
mohutný ořech kývá svou snětí,
černou a holou bez mála.
Chladno a vlhko. Scuchány keře,
pavučin plné záhony,
zavřena okna, zavřeny dvéře,
spuštěny bílé záclony.
Kde jsi, ó, slunce, kde jste, ó, ptáci,
dětí kdes písni veselá!
Villa jak duše, všecko jež ztrácí,
sama se do snů zavřela.
Řeřavým pruhem západ se jasní.
Villa zří smutně do světla.
Je mi, jak hleděl v duši bych vlastní,
odkud mi láska ulétla...