Jako vytřeštěné oko, bolestné a zoufalé
rybník chmurný hledí k nebi v hor a lesů úvale.
S výčitkou své kalné zraky zvedá nebes do šíra
jako duše, která sama v celém světě umírá.
Duše, která opuštěna, trpí v žití bez viny
a jíž kal a špína pouze padly v nitra hlubiny.
Lesy mlčí, nepohne se ani stéblo v rákosí,
jak když vzdorně ret se semkne, nelká již ni neprosí.
Nad rybníkem mraky táhnou, táhnou a se nestaví,
jak to oko spatří, rychlej do své plují dálavy.
Hle, teď jeden oblak stanul, zahleděl se v jeho kal
a rybníka nad samotou potichu se rozplakal.