VIII.

Pod oknem listí zaznívá mi ševel, a v hlavě mojí myšlenky se honí jak oblaka... Vypálit v duši plevel! Běl navrátit jí zase! Pláče pro ni.

Zpět vésti lidstvo na ztracenou stezku, ráj stvořit nový, obrodit své žití! Nač hniloby dbát duhového lesku, když nad hlavou nám jasné hvězdy svítí?

Jsme všichni lačné doby svojí dětmi, za prvním světlem, jež nám blýskne ze tmy, se střemhlav ženem. Žít chci! všecko křičí. Zdráv, požitku, buď, jenž mi kyneš vstříc!

Bůh není! Není hříchu! Není nic! Je pouze mžik, a ten, než smrt tě zničí, jež nad námi vždy stojí se svým kyjem, jen vyssaj, vypij! Tančíme a pijem

a o skálu pak rozbíjíme číše. Závrati smyslů! Sladký klíne žen! Jak mor když kvačí ve všelidstva říše, a nevíš, zítra nebudeš-li plen.

Kol zpitých hlav si plné růže pletem, a z krve otců poděděný jed zas, odkaz kletý, zůstavujem dětem a šeptnem mrouce: Zdráv buď příštích svět!

Leč někdy nás, kdož smáli se a pili, jakási úzkost chvátí, bázeň divá, po čemsi duši stýská se, jež zmdlívá, pro cosi pláče duše nám a kvílí.

„Mře, hasne, klesá moje odvaha!“ v sled Musset volá, vše jej přemahá. „Ó, bez hnusu kéž pozorovat mohu své srdce v stáří“ – vzdychne Baudelaire –

„i tělo svoje!“ Verlain vrací k Bohu se utýrán a slyší hudbu sfér, a oko jeho vidinami jato, co askesí tvář propadá se bledá.

Čistého ženství ztracený dech hledá Wilde ve své muce a v San Miniato před Paní nebes, jež plá s půlměsíce, své ruce spíná, kloní svoje líce...

Ó, Madonno, já smutný hédonista, pochmurný pohan, propadlý svým bědám, k tvým padám nohám, ruce k tobě zvedám, ó, shlédni na mě s výše, ženo čistá!