Když vytáh’ jsem vám dítě z vody
a přines’ vám je zpět,
vy chytil jste je, pane, v náruč
a zulíbal je v ret.
Však vzpomněl jste si – v kapsu sáhl
a vytáh’ zlatých pár,
nu, zdál jsem se vám žebrák skorem
a k tomu ještě stár!
Pak chtěl jste mně i ruku podat,
však stáhnul jste ji v ráz,
a já se na tom boji vašem
tak lačným zrakem pás’.
Nu, ovšem, vaše ruka měkká,
a moje plná rýh,
má mozolnatá, začernalá,
a vaše jako sníh!
Jsem chudák, pane, chudák starý,
a jenom z práce živ,
však nedivte se, že jsem po tom
vám na ten haléř pliv’!