Ký bůh či titán vyhloubil tě, sluji?
Kdo prorazil strop, že sem světlo kmitá?
Jak nad podmořským chrámem obrovitá
jsi kopule, v niž vichry nezadují.
Člun úzkou brankou tiše v tebe plyne,
je venku příboj – zde nás ticho vítá
a šero, jak když modravě den svítá,
dlaň, veslo ponoř – vše je modrosiné.
Tu bez pohnutí mořské vody stojí,
a pod hladinou strašná hloub se smráká,
že náhle tíseň jme nás v nepokoji.
Chmurnější nemůž’ vchod být do podsvětí.
Náš hlas je polet zlekaného ptáka,
choť k muži, k matce blíž se tisknou děti.