Jas plné luny blýsk’
do vln a třasovisk,
přes rybník v mlžinách
svůj čarovný kruh táh’.
Tu bílým květem svit’,
tam jako stříbra nit,
tu polil stromu kmen,
tam světluškou vzplál jen.
Jak malíř naposled
by štětec k malbě zved’
a sem tam oku vhod
jen světlý hodil bod.
Na trávy krůpějích
se zalesk’, pad’ jak sníh
na svěží stromu list,
šleh’ lampou v šero hnizd.
A na rybníce stuh
se utkal zlatý pruh,
jak před zrakem by rost’,
se spouštěl zlatý most.
To padací most snad,
jenž ve snů vede hrad,
kde modrých růží dech
žal hojí duší všech.
A já jím ve snách šel
a v prsou has’ mi žel,
a byl jsem rád a tich,
když most se za mnou zdvih’.