VII.

Mojí bídy nad močálem, bludičky kde v tanci stálém, bolesti kde duši rvou, tichá, jasná, usměvavá

jako večernice smavá vyšla jsi mi nad hlavou. Na rukou mých kalu stopy, ruka má se v rmuti topí,

zrak můj zvyk jen čirým tmám, a přec jak když cos mě volá, zvedám hled svůj k tobě zdola, ruce k tobě rozpínám.

Ó, ty čistá, do své výše zdvihni mne, neb aspoň tiše, nedostižná, daleká, sladká, svatá večernice,

ozař na mžik mroucí líce ztraceného člověka! Proč dáno mi tě spatřit až večer teprve,

kdy bludnou cestou již zdrány mé nohy do krve? Čím mohla jsi mně býti rosného za jitra,

co mohlo napadat růží mně bílých do nitra! A tak jsem šel jen stínem, jenž slunce zaclání,

a hlava moje již zvolna se chystá ke spaní. Leč jak když záře posléz vše stíny zatlačí,

tak pro mžik odpouštím všecko, ó, zjeve nejsladší! Pro mžik, jenž dal mi tebe, a umru tich a rád,

vím, že se o tobě bude mi aspoň ve snách zdát. Dávno, dávno v duši mojí křídla se již nezachvěla,

jako když ta moje píseň němá již a mrtvá zcela. Jako by ty struny v duši, jak je rvaly divé žaly,

a jak vášně hrály na nich, dávno, dávno popraskaly. Co se to jen v nitru vlní, co se to jen ze sna budí?

Jako by ty struny němé poznovu se chvěly v hrudi. Jako by byl přejel přes ně lehký dotek bílé ruky,

setřásal s nich prach a volal ještě jednou jejich zvuky. Jak by ještě, nežli prasknou, měly vzkřiknout jedno jméno,

zajásat a zakvíleti: Adrienno! Adrienno! Jako hvězda na mě zříš s vysoka, kde čistá říš,

a má ruka nedosáhne v oblačnou tvou hvězdnou výš. Neopouštěj nebes týn, strhl bych tě ve svůj klín,

s výšin, sfér kde hudba plyne, svého pekla do hlubin. V šíleném mém objetí bylo by ti shořeti,

vtisk bych na tvé čelo bílé stigma svého prokletí. A to stigma na čele, z propasti mé setmělé

nevznesl by ses již nikdy, bělostný můj anděle! Lehké mlhy ve šláři s výše mi jen zazáří,

ať mám aspoň jeden obraz na svém prázdném oltáři! Můj život s Minulostí se temnou rozchází, v mé mysli blednou, mizí žen vilných obrazy,

v mém srdci v tiché teplo vychladly plameny, v mé duši lehly šelmy, tvým okem zkroceny. Ó, neodvracuj očí! Sic zařvou strašněji a padnu zpátky v močál, kde není nadějí,

z mé hrudi divý požár vyšlehne zas a výš, ty jestli jasné oči ode mne odvrátíš.