VI.

Se svíčkou v ruce šla až na práh se mnou, vlas pocuchaný ještě od dítěte, a „Dobrou noc!“ mi přála, ruku jemnou mi podala a řekla: „Dobře spěte!“

„Co první noc se zdává, pravda bývá,“ dodala ještě s milým úsměvem, a mně, jak bych byl znal ji odjakživa, jak bych byl zřel ji kdysi v mládí svém.

Odešla, dozněl hlas ten altový, v němž tolik hloubky se a hudby chvěje, jej dál však slyším, v duši mojí zní, jak za vidinou zírám na veřeje.

Odešla. Sám v svém sedím pokojíku – ó, jaká to sem zanesla mne moc! – a črtám dojmy ve svém zápisníku, co otevřeným oknem dýše noc,

noc vlahá, jarní, plná ševelu, jak slyšel bys šum řízy andělů, plynoucí nízko nad travami země – o jednom ve snách kéž by zdálo se mně!

Ta jemná dlaň, jež položila zticha zde na můj noční stolek Longfellowa, básníka míru, z jehož veršů dýchá chlad noci na mé horké čelo znova!

Kdo mluviti by mohl ke mně víc zde nežli on, ten snivý básník hvězd, tu, kde dech jemné, čisté duše vstříc mi zevšad vlá a všecko hudba jest?

Ó, jakým kouzlem octl jsem se tady, kde kolem sebe cítím čarokruh líbezné krásy, pohádkové sady, v nichž zvoní zdroj, jímž omládá zas duch?

Jak tušit moh jsem, v moři kalu, špíny že ostrov skryt, kde vše jak dětský sen je čisté, cudné, a že ve svět jiný já trosečník tam budu zanesen!

Můj přítel bodrý, jak jsem vždy ho znával, sic v gestech, slovech trochu hranatý, tón mírní však i smíchu svého nával, když sdílí s ženou teplo komnaty,

neb její vliv tu všecko proniká, jak vůní květu, který složen v skříni, vše nadchne časem, jak když básníka se slovo v duši navždycky nám vklíní,

neb míza sladká v jara době volné nejmenší lístek na bříze když prolne. Hlas její málo slyšet v celém domě, vše koná tiše, pokojně a skromně,

a přece cítíš, všude, nad vším vznáší se její bytost sladká, líbezná, svým úsměvem kol všecky chmury plaší, ve všem se ruka její rozezná:

v úpravě bytu, plné elegance, v obrazech na zdi, v každé kolem schránce, ve volbě knih, jež nejsou plen jen molů, v titěrce každé, která zdobí římsy,

i v květinách, jež kolem šíři dech – vše poutá tě a okouzluje čímsi, čeho se dotkla v tichých prozpěvech. Jak přítel vřele přijal mne a vlídně,

jak malá Jenna v cupitavém klusu, jak chodil bych k ním nejmíň jednou týdně, vstříc běžela mi, nastavujíc pusu! A Adrienna! Poznal jsem ji hned,

však nevím, zdali zrudnul jsem či zbled, a co jsem koktal... ona je to, ona, neznámá moje kráska z galerie, jež andělským svým zjevem, čistá, vonná,

mě zachránila tehdy... srdce bije mi rychleji, když mozkem šlehne mým, že jí tak blízko ve chvíli té dlím. Den uplynul nám rozkošně a sladce,

a po večeři Jenna zveselená jak veverka hned skočila své matce a ihned zase „strýčku“ na kolena a rozpustile cuchala nám vlasy,

což podivnou ji radost působí, svou přinesla mi pannu, s kterou hrá si, mých prohlížela kapes zásoby, a unavený posléz, nevinně

ten malý elf mi usnul na klíně. „Aj,“ přítel smál se hlučně, „hleďme strýčka, jak s dítětem to umí, jak je hýčká!“ A Adrienna, jak se usmívala,

když malou Jennu z náruče mi brala, miláčku svému růžná hladíc líčka! S mých loktů chtěla dcerušku si vzít, ji zbudila však, a tu Jenna v pláči

jen prohlásila, u strýčka že radši, a že jen strýček má ji uložit. A tak jsem nes ji, spolu s Adriennou, ji do postýlky její sněžné klad,

a když jsem její máť zřel nachýlenou dítěti něžně odpínati šat, ukrývat, líbat nožku její holou, mně zdálo se zas, že plá aureolou

jí čelo bílé, nečistý že duch, jenž štván je vášně, pekla plameny, z milosti jakés dýchat čistý vzduch, mžik nahlédnout smím v ráj svůj zavřený.

A hlava v dlaně upadá mi teď a před očima stojí tichý, sladký s hlubokým zrakem, průzračnou tak pleť, mi náhle obraz nešťastné mé matky

jak v čarodějném báje zrcadle; dech jitra piji, čistý tak a vonný, a ze dna tmavé minulosti zvony mi ve sluch znějí, dávno zapadlé,

co sedím tu a píšu sám a sám – – – A s jejím jménem na rtech usínám.