Vezli městem starý kmen, řetězy byl spjatý
jako strašný lesů král, chycen svými katy;
zbaven svojí koruny, zeleného hávu,
pod pilou měl odpykat všecku moc a slávu.
Padlý titán! Ještě teď v poslední své chvíli
nutil úctu k letům svým, k vzdoru svojí síly,
ještě nyní, jak se třás’, zdálo se, že v ráz by
mohl strhat, setřásti pout svých tuhé vazby.
A já, jak jsem kolem šel, viděl jsem ho v duchu
v tmavém hvozdě bez konce do vonného vzduchu,
do modra i do mraků čelo týčit vezdy,
zřel jsem v jeho koruně zářit modré hvězdy.
Viděl jsem, jak vypjal hruď klidně proti blesku,
slyšel jeho ševely, tichou píseň stesku,
a pak jak se rozšuměl hrozbami či hněvem,
jak když lev se na poušti táhlým ozve řevem.
Tisíc ptáků zpívalo v jeho ratolesti
o slunci a jarních dnech, o lásce a štěstí,
až pak náhle jedenkrát bolestně a temně
jeho pádem obrovským zaduněla země.
A teď všeho zbaven již, v okovech tu vlečen,
zdál se býti blízké už smrti svojí vděčen;
chápu, starý titáne, jediný snad z davu,
jak ti lehko pod ostří sklonit nyní hlavu!