Je mi, jak kleknout před tebou bych měl
jak před oltářem, vznešená a cudná
v své nahé kráse! Nejsi zář jen bludná
ni smyslů vír, křeč vášní horkých těl.
Jsi svatý plamen, čistých vznětů studna,
myšlenka božská planoucích jsi čel,
ty srdce zvedáš vzhůru v oblak běl
a nevláčíš je v kal, jenž slasti u dna.
Nechť vedle fauni, bakchantky a skřeti
se smějí, šklebí, řítí do objetí
a tančí, šílí jako v lesní strži:
Ty stojíš klidná nad vším, zázrak bílý,
tak hrdá, velká, vědoma své síly:
tvých rukou pahýl celý svět náš drží.