Ó, ty, jak zjevení jež sestoupla jsi s nebe,
jak v mramor zhoustlo měsíční by světlo,
sne, vidino, s níž jaro na zem slétlo,
je soumrak, podzim, cítíš, jak to zebe?
Ty, jíž sta ruk kdys řetěz růží pletlo,
jež v básníků snech žila’s, duší chlebe,
kol níž se všecko usmívalo, kvetlo,
ó, jaký osud smutný stihnul tebe!
Teď smědý Ital v koši má tě, chodě
od stolu k stolu hlučné po hospodě,
tě nabízí jak děvku v našem kraji.
A filistři tam při vyčichlém pivě
čár údů tvojich ohmatají chtivě
a za desetník tebe vyhrávají!