Ty venkovské hřbitovy prosté
mám okolo kostelů rád,
kde na hrobech kosatec roste,
jak musí se klidně tu spát!
Po práci a bídě a shonu
za dnů i za roků změn
ti mrtví slyší hlas zvonů,
jak každý je slýchali den.
Kol pole se černají za zdí,
zkad slyšet je skřípati pluh,
kdy lány se ořou a brázdí,
a píseň, kdy kosí se luh.
Přes zelené hroby a živé
i zapadlé po dlouhý čas
vždy varhan u svatosti tklivé
zní vážný a hluboký hlas.
A z chrámu, jenž vysoko pne se,
a otevřen dobrým i zlým,
se po hrobech, vůně pln, nese
ten modravý kadidla dým.
Ten přes mrtvé k nebesům letí,
v něm modliteb tají se dav
jich otců a dědů a dětí,
těch zlatých a stříbrných hlav.