Je naše štěstí – zdává se nám časem –
tak velké, že se nemůž’ udržeti
jak těžký plod na tenké stromu sněti,
jak rybka slabým zachycena vlasem.
A tajíme dech, těsném ve objetí
se bojíme, i silnějším že hlasem
se pouto strhá, tiši jsme jak děti,
jež skryty v kout s matčiných šperků jasem.
Ó, nemluv již! Tvůj hovor je tak ryzí,
a přec, kdož ví, zda slovo jedno není,
jež přejde rty, a kouzlo navždy zmizí.
To sladké kouzlo, jímž se hlava točí,
jež kolébá nás v nových rájů snění –
ó, nemluv, jen se dívej mi tak v oči!