Hle, věčný oheň plá na Etoilu
pod branou Vítěznou, plá dnem i nocí
a ze dne ke dni. Zbožně stanou chodci,
a auta, koně ulevují v cvalu.
Kol nezřít v tvářích smutku ani žalu,
jen pohnutí. Tu jeden z branné moci
byl pohřben, jenž pad pro vlast – bez pomoci
kdy klesala již, rvána od Vandalů.
Ó, šlehej lásky symbole ty živý,
vlast zachránila láska synů – divy
ta tvoří, hory přenáší i skálu.
Bud' ohněm báje, zbaví vrásek rádla,
a Francie vždy vyjde z něho zmládlá,
neb sžehne nízkost, nítí k Ideálu!