Je večer. Lampa hoří. Chce se sníti
mi o tobě a o tom tichém štěstí:
v stěn čtveru s tebou o samotě dlíti
a s knihy oči ke tvým očím vznésti.
A kdyby v knize bol mě zrýval lidský
a duše pláč, jež pochyb štvána roji,
jak zvedl zrak bych k tobě, vidět vždycky,
jak ve tvém oku tiché slzy stojí.
A kdybych četl o mládí a plesu,
o lásce, jež se rosou k srdci sklání,
vždy vidět, jak jen zrak svůj k tobě vznesu,
v tvých očích shodné tiché usmívání.
A cítit, duší že jsi stále se mnou,
že pronikáš mě, hluboká a světlá,
a že ač podál, duší svojí jemnou
jsi z jedné knihy stále se mnou četla...