Pad’ soumrak na ves. Moře slyšet není,
však cítit jeho blízkost v každém dechu.
Nad hřbitov vyplul měsíc; v ozáření
ční cypřiše jak vyřezány z plechu.
Na návsi ještě živo. Chumáč dětí
na klády sed’ si. Z krčmy záře padá
v svit měsíce mdlý. Někdo počal pěti,
a krčmářice zasmála se mladá.
Teď stádo koz a ovcí domů shání
pasačka, která vřeteno si nese;
jich něžných krůčků slyšet cupitání
a o rouno jak rouno v shluku tře se.
Jak sochy vzpřímené a rovné, černý
šat na sobě, jdou ženy do vesnice
a na hlavách svých nesou od cisterny
si sladkou vodu, nádob nedržíce.
Pak hřmot – to v krčmě zavírají dveře,
kdes osel zahýk’... a vše tichne v spánku.
Jen měsíc svítí, trávy voní v šeře,
a moře cítím v tichém chladném vánku...